Manželství s úsměvem

Manželství s úsměvem

Slyším o manželství, že je to přežitek, v církvi se to mu říká svátost a já si myslím, že je megahustej úlet, ze kterého pomůže fakt už jenom smrt.

Ale je fakt, že když to tak po pár měsících hodnotím. Je mi dobře. Člověk opravdu ocení, že není sám a to je k nezaplacení. Tak například dostanu večer s úsměvem super večeři. Ale jsou i palčivější věci. Musel jsem skončit s pár naprosto jasně rozumově ověřenejma zvykama.

Bohužel jsou ženy citovější a tak vysoké myšlenky intelektuálovi byli naprosto neprávem zapuzeny. No posuďte sami. Například, důmyslná teorie o vyhánění potkanů, pavouků a jiné havěti přijala s výslovným neporozuměním. Marně jsem vysvětloval, že tento neobvyklý a ojedinělý experiment v naší ložnici dělám jen kuli ní z lásky, protože pavouky nesnáší. Nic naplat ponožky (nosný subjekt experimentu) pod postel prostě už nesmí. Marně jsem vysvětloval záměr pavoučí rodiny udělat si dálnici pod naší postelí a potkana demonstrativně ponožkou odháněl. Žena nepochopila…

Ale to není zdaleka vše! Bylo mi i autokraticky zakázáno protestovat proti nešetrnému nakládání s odpadem v naší přebujelé konzumní společnosti. Nerad jsem musel svůj „pomník kapitalismu“ v podobě programu 100% využitého koše, který jsem precizně vršil odpadky do závratné výše, okamžitě strhnout. Moji občanskou ekologickou aktivitu nazvala leností a ostudou rodiny.

No prostě je fakt, že ženy jsou divné plemeno a tak se jim ani nepokouším porozumět. Porozumět chci jen jedné a i tak mám vtíravý pocit, že to bude těžká celoživotní práce.