Co jen teďka říct, kdy hroutí se nebe?
A drtí drtí drtí, poslední zbytky Tebe.
Pomalu tiká...
Panika!
Uniknout, uhnout,
schovat se před tím tlakem.
Neklesat, netonout,
nestát se křehkým vrakem.
Vydržet a neslábnout,
nedat se spřádat strachem.
Snad přemůžu,
když nemůžu.
Nepřemůžu...
Ticho,
kluzko,
těžko,
úzko...
Nohy svázané a zkoušíš jít?
Srdce zavřené a zkoušíš žít?
Čím marněji se člověk snaží,
tím drsněji ho to sem sráží...
V pekelném parně.
Marně.
Chceš se smát?
Chlad.
Pohrdám jízlivě kýčovou květnatost?
Vem mě vem prosím Tě na milost!
Nezbylo nic….
….. nic,
co bych dal….
…dřív se jim i smál..
….ve výšinách letěl
z vrchu na ně hleděl…
Dnes?
Dnes rozhodně ne!
Na dně...
Dnes to není tak snadné.
Slzy?
To brzy!
V mlze či kouři hasne poslední věta.
„Nechci již zřít NIC z tohoto světa!“
V hrdle sucho, tepu víc,
v zrcadle jen bledá líc..
Co jí jen teďka ***** říct?!
nic……
…
Ani nevíš jak je to pro mě aktuální, díky..
Trochu jsem zvažoval, zda to publikovat. Zda to má smysl. Pak jsem si vzpomněl na knihu Job. Definitivně mě přesvědčilo "Bože můj Bože můj proč jsi mě odpustil" a taky to, že někdo může prožívat to samé.
hustý!!! :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.